Příběh KRABATHORu, jedné z nejznámějších tuzemských metalových smeček, jakoby zůstal nedokončený, byť kapela již dobrých deset let neexistuje. Rozhádání ústřední dvojice Christophera a Bruna, následované definitivním odchodem druhého ze jmenovaných, jeho nahrazení Paulem Speckmannem alias slavnou metalovou legendou, jehož angažování však nepřineslo více než dvě ne úplně stoprocentní alba, a jakési postupné vyšumění, to rozhodně není způsob, jak se důstojně rozloučit s pravou deathmetalovou legendou, která se právem může zovat praotci zakladateli tohoto hudebního stylu v Čechách a na Moravě. A že by tím pádem bylo (a stále tedy ještě je) co dokončovat, o tom snad není nejmenších pochyb. Do věcí budoucích ovšem nevidím, a tak to zkusme obráceně - náhledem do věcí minulých, který nám třeba nějakou z možných variant vývoje načrtne...

Demoliční čtyřka (1986 - 1991)

Údaj o roce 1986, do kterého jsem zasadil památný okamžiku vznik KRABATORu, prosím berte s rezervou, neb nejspíš jen muzikanti samotní vědí, kdy přesně k němu došlo. Faktem je, že tento letopočet je ve spojení s kapelními počátky zmiňován nejčastěji, stejně jako je často zdůrazňováno v té době chybějící písmenko „H“ v názvu slováckých našinců. Ten si totiž Petr Kryštof alias „Christopher“ a Bronislav Kovařík alias „Bruno“ vypůjčili od jména hlavního hrdiny filmu režiséra Zemana „Čarodějův učeň“ Krabata, jenž si musel vystačit s neanglicky znějící variantou svého jména a podobně na tom byla v začátcích i samotná kapela.

V raných sestavách, ve kterých se krom ústřední dvojice vystřídal třeba Radek „Bája“ Kutil (kytara, později SHAARK), natočil KRABATOR tři dema, a sice „Breath Of Death“, „Total Destruction“ a „Brutal Death“ (všechny 1988), na kterých se prezentoval především jako na tu dobu co do tvrdosti pokrokové seskupení, přidávající do svého urputného thrash metalu ještě něco málo kompoziční zručnosti navíc. Zajímavostí je v této souvislosti jistě i fakt, že Bruno v této době hrál na všechno možné (tedy na kytaru a bicí, abych byl přesný), jen ne na baskytaru, a že i na památné přehlídce „Death Metal Session II.“, konané 17. listopadu 1988 v Kulturním domě Dopravního podniku Praha, to byl on, kdo vše sledoval shůry z bubenické stoličky.

Revoluční časy strávili Christopher a Bruno ve službách Československé lidové armády, takže existence KRABATORu v té době byla vlastně jakousi raritou, kdy kapelu vedl jen již zmíněný Bája a na bicí hrál jistý Petr Kopeček alias „Kopec“. Závan svobody vzápětí po listopadovém sametu však ústřední dvojici odvál zpět do civilu a záhy se začala psát další kapitola kapely, od září 1990 již definitivně pojmenované KRABATHOR. V ní se konečně Bruno ujímá baskytary a vše směřuje k poslednímu demu „Pocity detronizace“ (1991), které již velice razantně signalizovalo nekompromisní příklon kapely k death metalu a jeho podstatnou část tvořily i čtyři skladby, které později skončily na debutu („Psychodelic, „Eternal“, „Odsouzený k zatracení“ a „Pacifistická smrt“). Do výčtu všech podstatných okolností, které ještě předcházely první velké oficiální nahrávce KRABATHORu pak už chybělo jen první setkání skupiny s Petrem „Pedrem“ Hejtmánkem, tedy tím nejsprávnějším jedincem na manažerském postu, bez nějž si bylo lze další život kapely jen velmi těžko představit.

„Only Our Death Is Welcome... “ (1992)

Smlouva s tehdy agilním domácím nakladatelstvím Monitor na sebe nenechala dlouho čekat a KRABATHOR si tak ve studiu Propast Petra Jandy za asistence producenta Petra Hanzlíka a nového kytaristy René „Hire“ Hílka (později také třeba TERMINATOR) na podzim 1991 zadělali hned na dvě tuzemská prvenství - žádný metal, který u nás do té doby vyšel na regulérním LP/MC/CD nosiči, totiž nebyl vybaven striktně anglickými texty a nemohl se zároveň honosit stylovým přívlastkem „death“.

A že to byl vskutku death metal kolosálních rozměrů, o tom nebylo nejmenších pochyb. Album otvíralo třeskutě mrazivé intro „Royal Crown“, kterým by kapela mohla uvádět všechna svá živá vystoupení až do skonání světů a nikdy by se neomrzelo, po němž už se bezelstně sázely na stůl všechny trumfy, co jich jen do té doby ve zkušebně vzniklo. „Psychodelic“, „Eternal“, „Pacifistic Death“, „Preparing Your End“ a vlastně celý kompletní zbytek hracího listu alba, to byly (a jsou) nesmrtelné hymny kovu smrti, jež kromě mistrovských riffů a řádně zvířecího Christopherova vokálu zdobí také výborná dramaturgie, nezapomínající na sílu prokládaných středních temp a v pravý čas zasazených, klíčících a nakonec také rozkvetlých melodií. To vše se pak ukrylo pod v té době hypnotizující obal z dílny známého sci-fi malíře Martina Zhoufa, takže nebylo divu, že ohlas byl téměř okamžitý, pozitivními ohlasy nejen kritiky počínaje a prodejními čísly samotného alba (které dnes už nejspíš seženete jen jako raritu za těžký peníz) konče. Rok 1992 si tedy KRABATHOR mohl v kapelním deníčku odškrtnout jako mimořádně důležitý a úspěšný, což se ostatně potvrdilo i na mnohých koncertních pódiích.

(10/10)

„Cool Mortification“ (1993)

Začátek roku, na jehož prahu se zrodila samostatná Česká republika, zastihl KRABATHOR pilně se připravující na nahrávání nového alba. Tou dobou už v kapele nebyl Hire a na jeho místě se objevil Martin Mikulec (předtím SHAARK), který již v kapele působil v „raritním“ období Christopherovy a Brunovy základní vojenské služby.

Samotné „Cool Mortification“ vznikalo opět ve studiu Propast pod taktovkou osvědčených spolupracovníků v průběhu desíti červnových dní, z nichž jeden byl obětován na zapůjčení odpovídající bicí soupravy zn. Sonor od Františka Höniga (NOVÁ RůŽE), neboť Kopcovy „amátky“ nebyly shledány dostačujícími dané příležitosti. Pod dalším znamenitým obalem od Martina Zhoufa, doplněným fotografiemi členů skupiny se zpřeházeným jmenovkami, se skrývalo osm skladeb (na CD ještě navíc s bonusovým remixem skladby „Absence Of Life“), které pokračovaly v té nejlepší tradici z debutu. Bohatá struktura, časté změny nálad a tempa, z nichž bylo jasně cítit, že nejvyšší rychlost za každou cenu není pro kapelu prioritou, a také mnoho originálních nápadů, to vše činilo z nahrávky další deathmetalovou výkladní skříň. Jako přidaná hodnota k tomu byla doplněna famózní instrumentálka „Temporary Being Of Insignificancy“ a nebýt tak faktu, že „dvojce“ chyběl stejný „moment překvapení“ jako debutu, zasloužily by si zcela jistě obě alba stejné, naprosto transparentně nejvyšší hodnocení.

(9/10)

„The Rise Of Brutality“ (1994)

Následující koncertní podzim, věnovaný druhému albu, doprovodilo vyhrocení vztahů uvnitř kapely, po němž se poroučeli Mikulec a Kopec (založili si CHAOS IN HEAD), rozhodnutí ústřední dvojice dále pokračovat již jen ve třech a další raritní sestava KRABATHORu, v níž na pár koncertů Christophera a Bruna doprovodil jako záskok Mirek Laga z TERMINATORu.

Ve vyhlášeném konkurzu na rytmický motor nakonec uspěl Peter „Pegas“ Hlaváč ze slovenských DEHYDRATED, jenž zase na čas přinesl do řad kapely stabilitu a dalo by se říci i prosperitu. Nově vznikající materiál (krom již tradiční spolehlivosti v otázce kvalitativní) zněl rychleji a brutálněji, než vše ostatní, co dosud kapela stvořila, a protože smlouva s v tu dobu už proklínaným Monitorem vypršela, začala naše trojice hledat nového vydavatele, který musel splňovat jedinou podmínku - být ze zahraničí. Zejména pro promo účely tak vznikly ve slovenském Exponent studiu nahrávky tří nových skladeb („Pain That Doesn´t Hurt “, „The Truth About Lies“ a „Unnecessarity“), jež však byly shledány natolik dobrými, že se spolu s novým intrem objevily i na EP „The Rise Of Brutality“, ochutnávkou před plnohodnotným albem. Zajímavostí je jistě obal této mininahrávky s černobílou perokresbou s raně historickým brutálním výjevem, jemuž podobné ještě přišly v budoucnu ke slovu, byť ne přímo v souvislosti s kapelou (kdo uhádl, může se přihlásit do fan clubu HYPNOS, pokud už v něm samozřejmě není), a znovuvydání celého EP v roce 2000 na splitu s GROINCHURN, jež obsahovalo ještě nově nahranou „Pacifistic Death“ a vykopávku „Total Destruction“.

(8/10)

„Lies“ (1995)

Nahrávání třetího alba KRABATHORu, nazvaného stručně „Lies“, předcházely dvě zásadní skutečnosti, stojící samy sobě v opozici: podpis smlouvy s vysněným německým vydavatelem Morbid Records a rozchod s Pegasem, který se ještě uvolil nahrát celém album a odehrát do té doby nasmlouvané koncerty. Jakoby se snad skupině někdo mstil za to, že v domácích poměrech snesla jen těžko srovnání, a konkurence pro ni byla vpodstatě neznámým, cizím slovem.

Vyvoleným prostorem se stalo již osvědčené slovenské studio Exponent, jež tak mohlo svědčit dalšímu megadůležitému okamžiku v historii skupiny. Vyšlo z něj osm absolutních deathmetalových kompozic plus další neuvěřitelně emotivní instrumentálka „Believe...“, které dohromady tvořily vzácně vyváženou deathmetalovou sbírku, „smrtelně“ krásnou a zároveň smrtící jako střela „devítkou“ do zátylku. Jak v již známých skladbách z předešlého EP (jen „Pain That Doesn´t Hurt“ se na desce jmenuje „Pain Of Bleeding Hearts“), tak v nových věcech a znovu nahraném historickém kusu „Imperator (Strikes Again)“ se zrcadlilo nové vzhlédnutí se autorské dvojice v ještě nekompromisnější rychlosti, které nadmíru výstižně dokreslila i Brunova zbustrovaná baskytara, a kterému se pod taktovkou Tomáše Kmeťa dostalo skutečně citlivého zvukového ošetření. Bráno z libovolného jeho konce, „Lies“ nedisponovalo sebemenší chybičkou, a to dokonce tak moc, že věnování v jeho záhlaví („Nesmrtelnému království undergroundu a všem pravým deathmetalovým hordám na celém světě“) znělo spíše jako pocta pro jeho adresáty než právě jako věnování, i když samozřejmě z nějaké takové arogance KRABATHOR ani na okamžik nepodezřívám.

(10/10)

„Mortal Memories“ (1997)

Kdo na Pegasovu stoličku, to byla otázka, která ještě před oficiálním vydáním „Lies“ zaměstnávala Christophera a Bruna po dobu dvou dlouhých měsíců dalšího konkurzu. Za toho nejsprávnějšího nástupce byl nakonec vybrán Libor „Skull“ Lebánek, do té doby poměrně neznámý mladíček z nedalekého okolí Uherského Hradiště, jenž si, jak ukázal čas, pozici bicmistra KRABATHORu získal na dosud nevídaně dlouhé časové období. Spolu s ním kapela zahájila další neúnavné koncertování snad po všech evropských koutech a jelikož čas neúprosně plynul, zamířila s ním také znovu do nahrávacích studií, kam jinam než do hlohoveckého Exponentu.

V předvečer čtvrtého řadového alba zde vzniklo další EP, tak trochu poplatné do té doby stále osvědčenějšímu znovunahrávání skladeb ze starých demonahrávek. Pod názvem „Mortal Memories“, který ovšem, jak zřejmo, nehodlal nic skrývat, byly přehrány rovnou tři z nich („Breath Of Death“, „Bestial War“ a „Apocrypha“), jejichž živočišný náboj, potvrzující výjimečnost KRABATHORu již z jeho raných let, si v ničem nezadal se zbylými dvěma novými skladbami - pomalou, přemýšlivější „Slavery“, a ostrým nářezem „Orthodox“, zatraceně lákavým vnadidlem k již signalizovanému novému dlouhohrajícímu zápisu.

(8/10)

„Orthodox“ (1998)

Své čtvrté řadové album vydával KRABATHOR znovu u německých Morbid Records a tudíž v zase o něco silnější pozici, přesto však ve své cestě za světskou slávou neměl rozhodně splněno. Rekordně krátkou nahrávku (od někdejšího tuzemského limitu 30 minut pro dlouhohrající alba jí dělila jen jedna jediná minuta navíc) uváděla titulní skladba, jež však byla zároveň i jejím naprosto výstižným symbolem, ortodoxním symbolem ortodoxní deathmetalové nahrávky, která velmi přísně dodržovala všechna deathmetalová pravidla, na která si jen člověk vzpomene. Brutální výraz (někdy i na půl cesty ke grindu), brutální growling, brutální riffy, brutální baskytara, brutální tempo a brutální obal (poprvé v historii kapely vytvořený z fotografie). S erudicí sobě vlastní k tomu nicméně kapela nezapomněla přibalit i duši, a tak skladby na albu znamenaly další hozenou rukavici ve tváři širého světa kovu smrti, na jejímž výsluní se krom již zmíněného otvíráku vyhřívaly především „Shit Comes Brown“, „To Red Ones“ a závěrečný opus „About Death“. Rozdíl od předchůdce (tak jako v případě vztahu mezi „Only Our Death Is Welcome... “ a „Cool Mortification“) byl prakticky minimální a jen z úcty k němu by nejspíš znovu nebylo úplně spravedlivé sahat v případě „Orthodox“ k hodnocení nejvyššímu.

(9/10)

„Unfortunately Dead“ (2000)

Rok 1999 je v historii KRABATHORu zapsán velkým, tučným a řekl bych, že i smutným písmem, protože kapelu v jeho průběhu (po ukončení evropského turné s MALEVOLENT CREATION a MASTER) opouští jeden z jejích hlavních motorů Bruno. Důvodem jsou jeho nepřekonatelné názorové neshody s druhým ústředím u Christophera, jimž se baskytarista a zpěvák rozhodl ustoupit a založit si svou vlastní skupinu HYPNOS.

Reakce Christophera (a Skulla) byla poměrně překvapivá: do kapely na uvolněné místo nastoupil Paul Speckmann (MASTER, ABOMINATION), živoucí legenda, s níž podle všeho měly KRABATHORu nastat zlaté časy. Jenže to by nejspíš nesměly přijít v situaci, kdy spolu dva výjimečně talentovaní umělci nemohou existovat, ale zároveň také bez sebe nemůžou být (na což se ovšem přijde až později).

Tak tedy vzniklo v bzeneckém studiu Shaark „Unfortunately Dead“, album, které poprvé zastihlo KRABATHOR v rozpačitém a řekl bych i tak trochu nejistém rozpoložení. Vlastně ani nejde říci, co je na něm špatně, protože po formální stránce nejeví žádné známky nedostatečnosti, ovšem na druhou stranu je nepřeslechnutelné, jak zní spíše jen jako výcuc z dosavadní tvorby uherskohradišťských bez nějaké hlubší invence. Je jasné, že na vině (mimo jiné, samozřejmě, pokud vůbec chceme a můžeme hledat něco jako „vinu“) může být i absence druhého autora a s tím spojená zodpovědnost za celé album jen na Christopherových bedrech, ale stejně dobře za tím mohl být i na poměry kapely odlišný hlasový projev Paula Speckmanna, který jistě nepadl do ucha všem příznivcům KRABATHORu. Tak jako tak album ani v nejrůznějších hodnoceních nedopadlo nejlépe a bystřejší posluchači si mohli jistojistě položit otázku, zda náhodou jeho titulek nenaznačuje také konec, ke kterému kapela pozvolna míří.

(6,5/10)

„Dissuade Truth“ (2003)

Šesté a dodnes také poslední řadové album KRABATHORu, jež vzniklo rovněž ve studiu Shaark, znamenalo (a chce se říci bohužel) po albu předcházejícím jistý status quo. Zpěv na něm sice přešel výhradně na Christophera, kterému ale zároveň zůstaly všechny autorské povinnosti při jeho vymýšlení a skládání, a situace se tak náramně podobala té po vydání „Unfortunately Dead“. Ani tentokrát kapela neoslnila, a přestože je zřejmé, že se moc chtěla vydat jinou cestou, než jen spíše méně účinným přepisováním sebe sama, dopadlo to celkem neslavně. „Dissuade Truth“ se totiž tak vyhýbalo typickému duchu KRABATHORu, až se mu vyhnulo téměř úplně a rázem to bylo ještě o další kus slabší, když kapela zněla vlastně úplně neutrálně jako libovolná deathmetalová smečka pokročilejšího stupně vyspělosti. A i když by se to třeba nemuselo zdát, není to celkem nic, co by stálo za zapamatování - podobně jako většina alba s čestnou výjimkou pro titulní a takto poměrně slušně údernou skladbu.

(5/10)

„20 Years Of Madness“ (2005)

Kruh všech oficiálních nahrávek KRABATHORu se uzavírá v roce 2005, po symbolických dvaceti letech od prvního náznaku existence kapely, souborným digitálním vydáním všech jejích demo nahrávek. Děje se tak ovšem v době, kdy již kapela fakticky spíše neexistuje, poté, co došlo k jakémusi jejímu postupnému vymizení z éteru, bez toho, aby k tomu bylo vydáno nějaké oficiální prohlášení. Christopher odjel za prací do USA, Paul Speckmann se naopak ze svého nového bydliště na jižní Moravě začal znovu stoprocentně věnovat svému dítku MASTER a o Skullovi bylo naposledy slyšet v souvislosti s kapelou BAD FACE, v níž fungoval se svým bratrem. A tak, ač mohlo být těžké si to přiznat, KRABATHOR už prostě najednou nebyl, a rozloučil se tím pádem dvojicí raritních CD, na nichž je nejdůležitější jejich sběratelská a historická hodnota (odvozená od naditého bookletu s řadou archivních obrázků a fotografií), neb zvukově jsou samozřejmě naprosto příšerná, jak to ostatně v době „demové“ ani jinak nešlo.

(Kompilace, proto bez hodnocení)

Konec dobrý, všechno dobré (a nadějné?)

Dovyprávět příběh české deathmetalové legendy ovšem přesto není možné, neboť jak už jistě mnohým neuniklo, na letošní ročník festivalu Brutal Assault je ohlášen reunionový koncert v klasické sestavě Christopher, Bruno a Pegas, za nímž alespoň Christopher dosud neudělal žádnou tečku. Tenhle koncert tedy možná bude tím správným koncem, který jsem vzýval již na začátku tohoto vzpomínání, a možná taky ne – kdo ví. Zkusme se sejít v srpnu v Josefově a třeba uvidíme a uslyšíme na místě samém, co bude následovat. A pokud ne, bude jistojistě minimálně fajn vidět tuhle kapelu zase jednou pohromadě, slyšet, zda a jak ještě dokáže zmáčknout třeba „Pacifistic Death“ a vědět, že její příběh, když už nic jiného, neskončí tak, že spolu hlavní hrdinové až do smrti nepromluví, když už do smrti kovové (alespoň tedy té české) promluvili tak výrazně.